Scooter – Ace (recenze)

Před čtyřmi lety jsem se dost zostra pustila do oblíbené techno kapely Scooter skrz jejich desku Music For A Big Night Out. To už je ale čtyři roky stará záležitost. Trojice mezitím vydala další desku, která hudebně také moc nenadchla, letošní rok pak otevřeli v pořadí již 18. studiovkou Ace.
Recenze původně vyšla na blogu music-germany.blog.cz.

První ukázku kapela vypustila už v září, jednalo se o retro nabitou pecku Riot, která vyvolala jak vlnu nadšení, tak vlnu odporu. V tomto případě se ale musím postavit za kapelu, protože s ohledem na poslední dvě zmíněné desky se zvuk Scooterů posunul a resp. zapadl do zajetých kolejí, přesně do těch stejných, které H. P. Baxxterovi a spol. zajistili popularitu v minulém století.
Pár dní před samotným vydáním pak kapela již tradičně vypustila krátké snippety a musím se přiznat, že už v tu dobu mě celé album zaujalo. Ne, že by se posledním pár deskám Scooter nedařilo, hudebně mi ale Ace sedne nejvíc. Kapela dokázala vyprodukovat retro znějící tracky jako Riot, Mary Got No Lamb a Oi, aby je propletla s popovými kousky jako Burn (s vokály Vassy mimochodem), Torch a What You´re Waiting For (vokály od Maidwella).
Z celé desky ale hudebně nejvíce vyčnívají spíše instrumentální tracky a to díky své hudební propracovanosti, která možná už nemá se starými dobrými Scootery nic společného a spíše připomíná např. švýcarského hudebního producenta DJ Antoine, nicméně po pětadvaceti letech na hudební scéně se jakási hudební změna už předpokládá. Techno, nebo spíš s ohledem na Ace, EDM trojice pro tento rok vsadila na dance styl a jeho rozmanitost.
Kapela rozhodně překvapila hned s Encore, která nabízí nejen vokály H.P. Baxxtera, nicméně v tomto případě i melancholicko – šťastný dance sound. Euforicky pak navazuje Don´t Break The Silence, která následuje po slabším duetu Burn v podání Vassy a H.P. Baxxtera.

A nebyli by to Scooter, kdyby si nepohráli minimálně s jednou písní, a my si tak v The Birdwatcher můžeme vyslechnout ruské noty, které možná až nepříjemně prostupují celou písní. Nejsilnější kousky z celého alba ale naleznete na konci tracklistu – Crazy opravdu začíná šíleně, hudební síla chytlavé mantry H. P. Baxxtera a úderného refrénu se ale nedá popřít a tři minuty se zdají málo.

Nemusíte brát drogy, nemusíte být ani jejich příznivec, nicméně Opium vás ihned dostane díky klávesám a opět velmi oblíbeném údernému refrénu. Opium je logicky jedná z instrumentálních písní a hudebně je tak dobře postavená, že hlas ani nepotřebuje.

Jak se celé album otevírá intrem Ace, zavírá ho až nudně znějící Torch, která mi do konceptu moc nezapadá, ale třeba je to jen o zvyku. Nicméně třetí od konce, Stargazer, sice zní na Scooter dost popově (tohle je ten důvod proč v celém albu slyším DJe Antoine), pokud ale zapomenete, že tuto píseň mají na starosti právě chlapci, pak ji určitě přijdete na chuť.
Poslední povedenou instrumentálku na albu zastupuje Wolga a její mrazivě energická hudební protkanost. Scooterům se opravdu povedla velice pěkně složená deska. Fanoušci, co poslouchají kapelu od jejího začátku asi nebudou radostí skákat do stropu, na druhou stranu jak už jsem zmiňovala výše – spousta muzikantů se stále hudebně vyvíjí a jen těžko by mohl někdo očekávat, že ta stejná kapela bude znít po dvacetipěti letech pořád stejně jako na začátku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *